Krtčí norou — brněnská denní šifrovací hra

Krtčí norou 2010

Prolog:
„Dobrý den, zákaznickou na zítra z Brna do České.“
„90 Kč“
„Ne do České Třebové, do České…“

Loňská Krtčí norou byla první hra, ve které Cerebrum došlo do cíle, takže jsme se na letošní ročník patřičně těšili. Bohužel Peťa pár dní před hrou onemocněla, takže se nakonec zúčastnila pouze coby přítelkyně na telefonu. Další komplikace pak přineslo zjištění, že dostat se z Olomouce do Brna na vlak v 7:55 není vůbec jednoduché. Jednak jsem musela jet autobusem a druhak jsem na přestup měla 10 minut, což ani po Petině ujištění, že nemusím do podchodu (kdy bych určitě zabloudila) nevypadalo příliš nadějně, takže jsem se preventivně smiřovala s myšlenkou, že věci na spaní budu tahat s sebou celý den. Nakonec ale byly dojmy z mé vůbec první cesty se Student Agency velmi pozitivní: dovolili mi vzít si batoh na palubu a hlavně jsme přijeli o deset minut dřív, takže jsem vlak bez problému stihla. Vedle nás sedící chlapec prý vyjížděl asi ve tři ráno z Krnova (byť asi na jinou akci), což nás s Janíkem inspirovalo k úvahám, že by týmy mohly dostávat nějaký bonus podle toho, jak brzy musely vstávat.:-). Oproti loňsku byl vlak alespoň zpočátku překvapivě prázdný, většina týmů totiž přistupovala až cestou. V České se už z vlaku vyvalil nemalý dav, chudáci místní si asi říkali, co je to tu za demonstraci…

Zaregistrovali jsme se, já se pozdravila se známými tvářemi, seznámili jsme se s druhou půlkou týmu, zaradovali se nad zalaminovanými šifrovacími pomůckami, zasmáli se sdělení, že pravítko není v centimetrech, a mohlo se začít.

Šifra 1 (úvodní řada)
Lehce jsme váhali, jestli je město na obrázku Londýn nebo Vídeň, ale rozhodli jsme se správně a Jura věděl, jak se tamější fotbalový klub jmenuje. Já mám slovo „Rapid“ spojené pouze se slovem „Škoda“, což jsem si ovšem nechala pro sebe… Naštěstí Jura princip odhalil hned po třetím obrázku (naštěstí proto, že obrázek kočího/vozky jsme nedokázali interpretovat ani poté, co jsme znali princip řady), ale dlouho jsme vzpomínali, jak se nejnovější model jmenuje. Osobně se domnívám, že Škodovka nezvolila správnou marketingovou strategii. Stopy na chodnících s nápisem „Chyť si svého yetiho.“ jsem dlouho pokládala za součást nějaké hry a byť jsem čtrnáct dní před hrou dostala nanuk a propisku s nápisem Yeti, stále si ho nespojuju s autem. Teda teď už ano - možná by měli organizátoři KN dostávat nějaká procenta z prodeje. :-)

Šifra 2 (kráva mléko dává)
Rozbili jsme tábor, Jura vyběhl nahoru na kopec a záhy volal, že potřebuje kartu týmu. Ach jo, tohle bych si měla z loňska pamatovat… Na princip jsme přišli celkem záhy, ale s Janíkem jsme nějak stále nemohli pochopit, jestli se písmenka přičítají nebo odčítají, takže zásluhy si připsali hlavně Jura se Slávkou, my přispěli pouze prvním slovem, u kterého sice všichni tušili, co by to asi mohlo být produktem, ale nikomu se nechtělo psát taková nepěkná slovíčka na papír… Cestou na další stanoviště jsme se ještě se Slávkou pokoušely doluštit Ježíše, původní „víra-smrt-nebe“ jsme tuším dokonce zkoušely nahradit nějakou kombinací vína, vody a krve, ale za chůze se do tabulek kouká špatně, a tak jsme jen doufaly, že orgům bude stačit, že známe princip. Nakonec nechtěli znát ani ten.

Šifra 3 (krevní skupiny)
Shodli jsme se na tom, že chceme sedět ve stínu, ale dlouho jsme tam nepobyli. Mně bylo hned podezřelé, proč měla šifra nadpis „Z deníku J. J.“, krevní skupiny jsme odhalili záhy a medička Slávka věděla, kdo je univerzální dárce, takže to bylo rychlé. Tak rychlé, že si Jura sotva stihl převléci triko.

Šifra 4 (trezor)
Ta se mi líbila asi nejvíc, i když jsme tam strávili hodně času a trezor otevřeli až napočtvrté – aspoň jsme si to vyzkoušeli všichni. :-) Myslím, že to bylo pro orgy hodně vděčné stanoviště: pozorovat, jak všichni okolo zuřivě „šroubují“ (vědouce, že by svými gesty neměli napovídat ostatním týmům, leč neschopni bez patřičné gestikulace přijít na ten správný směr pohybu…) a pak ještě škodolibě pozorovat výrazy těch, kteří si přečetli „Nyní již znáte polohu dalšího stanoviště“, to musela být docela legrace. Taky bylo vtipné, jak jsme u většiny řádků napřed suverénně prohlásili, že je to pohyb doprava, a pak ke svému nemalému údivu zjišťovali, že často ne… A nejrůznější přátelé na telefonu, kterým jsme volali, když jsme trezor neotevřeli ani napotřetí, a tak už jsme si raději ověřovali všechno, asi taky nevycházeli z údivu. („Ahoj, prosím tě, běž do kuchyně…“; „Když my máme pákové baterie…“)

Šifra 5 (pexeso)
Byla taky moc pěkná, vtipná, a všichni se mohli zapojit. Někde bylo moc znalostí na škodu (chvíli trvalo, než jsme přišli na to, že Hluboká je prostě „zámek“), jindy zkušenosti pomohly („tučňák s tučňákem“ – ještě že KN vyhrává tým s takto snadno znázornitelným názvem :-) ), pobavil nás smrk, basa, obloha a telka. S druhým krokem, asociacemi, už to bylo horší, ale když nám začalo vycházet něco smysluplného, vzepjali jsme se k výkonu, identifikovali ten podivný modrý flek vedle papouška, vzpomněli si na Terryho Foxe a nedoluštěna tak zůstala pouze dvojice rabín-robot.

„Nebude vadit, když půjdeme strmě z kopce, pak strmě do kopce a mezitím se asi budeme brodit?“ Nevadilo. :-)

Šifra 6V (kostka)
Zatímco loni jsem velice stála o to, jít Výzvu, leč šifru jsme nezlomili, letos jsem předčítala z pravidel depresivní věty jako „Letos není možné propadnout do Pohody.“ a „Trasa je náročnější nejen délkou a převýšením, ale prověří i orientační schopnosti týmu.“, až to muselo vypadat, že snad Výzvu ani jít nechci. A možná právě proto nás toho napadalo k zadání 6V více než k 6P. :-) Teda hlavně proto, že 6P jsme se vlastně skoro nevěnovali. :-)
Koukla jsem na to, jaká čísla jsou na posledním řádku, vzpomněla si, že loni se na dělicím stanovišti využívala kostka, a jala se vyrábět papírovou krychli. Což byl také můj hlavní příspěvek na tomto stanovišti, hlavní díl práce odvedli kluci. A šlo jim to celkem rychle, Slávka si ani nestihla pořádně zdřímnout. :-)

Šifra 7V (mřížka)
Šifrovací mřížka byla to první, co mě napadlo, ale ještě chvilku jsme flirtovali s myšlenkou na 15ku a taky jestli čtverečky neodpovídají čtvercům v mapě. Nakonec nám však nezbývalo, než zkusit vymyslet tu mřížku. Vyšli jsme z předpokladu, že čísla utvoří 1150, a hned jsme měli tři díry. (Chudáci Pohodáři, kteří v zadání čísla neměli… Jura sice tvrdí, že tam zase měli název „Mřížka“, ale nevím, nakolik jim to pomohlo.). A když po nějaké době Janík prohlásil, že v tom vidí slovo „mřížka“, moc jsem se nasmála…

Přesun ke „spojeným vodám“ byl ovšem dosti dobrodružný, jelikož jsme opět nešli po cestě :o). Ještě že orgové objednali počasí, v dešti a za ještě většího bláta by ten terén byl ještě dobrodružnější, až neschůdný…

Šifra 8V (háčky a čárky)
Po shlédnutí pohodové varianty opět lituju Pohodáře, protože se mi zdá, že jejich zadání bylo těžší, navíc přišli o krásnou slovní hříčku, kdy je potřeba přijít na to, zda „otráveného“ brát doslovně či přeneseně. My si ho dlouho vykládali přeneseně, takže nám z toho lezlo něco jako písmeno M. Navíc už jsem ovlivněná anglickými texty natolik, že jsem váhala, jestli se vsuvka odděluje pomlčkou, čárkou nebo závorkama. Takže jsme tu pobyli dost dlouho, nejvíc nám asi zavařilo zjištění, že na každém řádku je přesně 19 znaků a že jsou o půlku posunuté. Dlouho jsme se tedy snažili na zadání napasovat klávesnici, až si šel Jura odskočit, po návratu znova koukl do zadání a vzápětí vydal pokyn k odchodu.

Šifra 9V (krtek a kalhotky)
Tady perlila Slávka, která si všimla, že krtkovi na obrázku nesvítí čelovka a chybí mu očičko. Za chvilku už jsme kreslili bludiště (nebo labyrint? :-) ) a výsledek byl tak krásný, že bylo jasné, že jsme na správné stopě, i když konec nápisu „JEZBUDELCKKEJ“ moc smyslu nedával. Ale pak Slávka opět zabodovala návrhem, že budeme číst jen písmenka natočená jedním směrem, a jelikož Jura už mezitím v mapě našel ledacos, co by mohlo začínat na „jez“, mohli jsme rovnou vyrazit. Sestavit takovouhle šifru muselo dát spoustu práce, takže orgům odpouštím nespisovnou koncovku a mají můj obdiv a pochvalu.

Šifra 10V (Ibsen)
Tahle šifra se mi naopak nelíbila vůbec, byť jsem mohla uplatnit znalosti nabyté na semináři Skandinávská literatura B (no, vlastně nemohla, protože v nejnovějším překladu se příslušné Ibsenovo drama jmenuje Domeček pro panenky a vyučující nám dlouze vysvětloval, proč je tento název mnohem lepší. No, evidentně jak pro koho. :-) ). Měli jsme tedy jméno dramatika, podivovali jsme se nad krkolomným slovosledem, všimli jsme si počtu, který napoví, ale nenapověděl… A jelikož bylo osm, takže jsme měli dvě hodiny na dvě šifry plus přesuny, byl nejvyšší čas zavolat si o nápovědu. Pobavilo nás, když nám hlas na druhém konci linky sdělil, že po nás budou chtít jméno dramatika, což je Ibsen. To jediné jsme totiž věděli…
Když jsem pak v cíli viděla řešení, přišla mi šifra značně překombinovaná. Jeden krok jsme si ušetřili, protože jsem Ibsena odhalila rovnou, ale stejně myslím, že i kdyby nás napadlo opísmenkovat slova a přečíst ta, která odpovídají písmenům I, B, S, E, N (což by nás časem asi napadlo), nepokládali bychom větu „Hra září 2525 výšku poradí“ za smysluplný mezivýsledek. Pořadí a poradí jsou dvě různá slova, a „výška pořadí“ taky moc česky není… No, aspoň jsem se konečně dozvěděla, proč byl poslední e-mail od orgů podepsaný „Nora Krtková“. Zajímalo by mě, jestli se Nora kamarádí s Klaudií...
(Jurův komentář: Za sebe bych dodal, že nápad se mi líbil, ale provedení rozhodně ne. Nejdřív jsem myslel, že šifra neprošla řádným testováním, ale ona byla naopak asi „přetestovaná“.)

Šifra 11 (tkanička)
Jelikož se připozdívalo, dali jsme si na luštění půl hodiny. Tahle šifra by se lépe luštila za světla, rozeznávat při světle pouliční lampy dva odstíny modré bylo za trest a žlutá nebyla skoro vidět… Po čtyřiceti minutách jsem se chystala rozbalit nápovědu, ale Jura se bránil, že už to skoro má. Šněrovat tkaničku do boty nás sice nenapadlo (ocenila jsem až v cíli), ale naštěstí výklad „tečka nahoře znamená, že se čára lomí ve vrchní části písmene“ k nakreslení písmenek postačil. Slávku jsme poslali ověřit, jestli není něco uvnitř kostela, a my jsme zatím „nenápadně“ párali tkaničku. To musela být docela zajímavá operace, opatřit tolik tkaniček vnitřnostmi…

Janík běžel napřed, leč bez hrací karty, takže jsem ho musela dohnat…

Šifra 12 (ukaž prostřední)
Poslední šifru jsme luštili za pochodu a šlo nám to velmi rychle. Všimli jsme si, že věty popisují gesta, Jurovi bylo hned jasné, že se jedná o dvojkovou soustavu ukazovanou na prstech, takže jediným problémem bylo si vzpomenout, jakou barvu mají hory na slovenské vlajce. Tu ze startovního balíčku jsme samozřejmě jako naschvál nemohli najít, ale naštěstí našla Slávka obrázek na své občance, dokonce v barvách. :-). Jura sice dávno říkal, že chce orgům ukázat D (co je to za hru, když účastníky nutí používat nejen neslušná slova, ale i neslušná gesta? Asi bude pravda, že organizátoři jsou v podstatě svině…:-) ), ale teď jsme měli jistotu. A tak jsme organizátorce u počítače mohli ve 21:35 slavnostně ukázat, že jsme jedničky (tak totiž zněla její interpretace onoho gesta :-) ). Druhý význam věty „ukaž prostřední“ mi došel až zpětně.

Týmový úkol
Jaksi se mi příčilo utajit místo srazu pomocí údajů známých pouze členům týmu, protože mi to přišlo vůči orgům nefér, byť je to v praxi to nejrozumnější řešení. Spíš jsem navrhovala využít toho, že máme v obou půlkách týmu Slováka, a postavit šifru na slovenštině. Ovšem zrealizovat se nám to s Janíkem v časovém limitu nepodařilo, takže jsme na papír jen načmárali „Obdĺžnik DD“, což se rozhodně nedá nazývat šifrou. Až bych řekla, že to hraničí s „drzým přímým označením místa“. Takže skutečnost, že jsme za tohle dostali tři body, je nejlepším důkazem toho, že organizátoři ve skutečnosti šifry neluštili…

A pak už zbývalo jen vystát si frontu na guláš a hermelín, poslechnout si vyhlášení výsledků, užasnout nad naším umístěním, vrátit věci, které někdo někomu nesl (případně při přesunech omylem sbalil), poděkovat si za spolupráci a rozloučit se. Zbytek týmu se odebral na vlak a já si ani nestihla zahrát žádnou deskovku, zato jsem si užila zpívání při kytaře. Ráno jsem ještě využila Dnů evropského dědictví a kromě blanenského zámku a dřevěného kostela jsem si zevnitř prohlédla i kostel u šifry 11. Žádný kód tam opravdu nebyl. :-)

Za tým Cerebrum sepsala Zuzka, komentáři přispěl Jura